T á b o r   B o b ř í  s t o p y   2 0 1 2                               

T á b o r   B o b ř í  s t o p y   W i ch k i t a t    7. - 21. 7. 2012

Tábor Wichkitat 7. - 21. 7. 2012

Tábor převzali po kolektivu vedeném Čápem Drobek, Sova, Wapi a podvedoucí Anežka. Táborníci přijeli z klubu Rejnoci z Plzně (Ilča, Píďa, Hruška, Ilič), Tygří Dráp ze Štramberka (Volta, Péťa, Vítek), nováčci z Karlových Varů (Káka a Milka) a rovněž poprvé Očihi a Švejk z jižní Moravy.
O stavěčce, které předcházely téměř vojenské manévry, už se zmínil Čáp, chybí zde však jedna důležitá souvislost. Po rozdělovací hře, ještě za přítomnosti stavěčky, jsme u kuchyňského ohně v sobotu večer pojídali seznamovací špekáčky a dodělávaly se fagule (byly 4!). Čáp ovšem započal svou misi „Odstraníš-li vedoucí, dostaneš se na jejich místo“ a vylil mi na nohu žhavou smůlu. Smůla.

Sobotní zahajovací oheň zapálili čtyři stavěčkáři a tábor byl zahájen. Pro úplnost jsme v neděli ráno zvedli vlajku a zapěli pokřik Bobří stopy. Táborový život se naplno rozběhl, v prvních dnech se jeho součástí stalo dělničení pro zisk chutných bonusů, mezi které letos na žádost táborníků přibyla i cibule.

A o co vlastně na táboře šlo? Táborníci, rozdělení do tří skupin (Apačové, Mohykáni, Utahové) museli pod svým velením sjednotit co nejvíce indiánských kmenů z okolí, aby mohli čelit bělošské hrozbě. Za body z her a služeb si kupovali zásoby na cestu a dary, bez nichž se nemohli vydat za žádným z kmenů, jejichž poloha byla zaznačena na velké mapě. Pokud předložili dostatek zásob a darů, mohli vyrazit na cestu. Samotné nalezení kmene ale ještě neznamenalo úspěch – bylo nutné splnit úkol, který si vytyčil náčelník daného kmene. Až po jeho splnění byl kmen na jejich straně.

Další (a velmi oblíbenou) součástí programu byly zkoušky indiánských dovedností. Byly to např. lasování, mlčení, výdrž pod vodou, šplh, přesná sekera, přechod propasti atd. Po splnění daných podmínek získal táborník dovednost a navíc připsal své družince bod navíc.

Počasí neváhalo a hned třetí táborový den se totálně zkazilo a vydrželo být uražené až do dne předposledního. Mnohdy jsme se krčili navlečení u ohně a mrzli s údivem, že ještě nezačalo sněžit. Nicméně atmosféru nakazit nedokázalo – hrálo se, vařilo, jedlo, štípalo dříví naprosto bez překážek. Táborníci si zvolili naprosto nový systém hlídek, takže hlídali každou noc všichni, ale bez vedoucích. Tzn. každý hlídal asi 40 minut (návrh byl při řádném hlasování přijat naprostou většinou).

Hitem tábora se stala píseň Made in Pade, která, ač má lehce slabší text, nedala nikomu spát a později se objevilo pohostinství U Pada, Padovy jídelníčky a nápěv písně zněl celým táborem téměř čtyřiadvacet hodin.

V půli tábora jsme se vydali na dvoudeňák. Krásným údolím Bijavického potoka jsme nejprve došli do Polné a odtud jsme odjeli autobusem do Jihlavy. V poledne jsme se naobědvali před soudem a vydali se do Jihlavského podzemí. Zdejší pobyt by sám vydal na kratší novelu, takže nyní přeskočím. Z centra jsme se přepravili na okraj velkoměsta a vydali se po Hornické naučné stezce. Došli jsme ke zřícenině rozhledny a kousek odtud, u pěkného rybníčka jsme přespali. S pitnou vodou nám pomohl zjevivší se kouzelný dědeček a v neděli ráno jsme pokračovali v duchu nutely. Vydali jsme se pěšky do Dobronína. Po cestě nesměla chybět hra Dostal jsem tě, Hombré! V Dobroníně měl jet autobus do Polné, ovšem z neznámého důvodu nejel. Takže jsme došli pěšky až do tábora (Všimněte si, pěšky jsme ušli celou trasu Jihlava – Hrbov). V táboře na nás čekali hlídači Romain a Čáp, kteří nám připravili řadu pěkných překvapení. Zúčastnili se polovičního ohně a opět nás opustili.

Nedílnou součástí letošního tábora byl sport. Nabažili jsme se ho opravdu hodně, téměř každý den se ve chvílích volna hrály menší zápasy v lakrose, fotbale nebo volejbale. Uskutečnil se také velký turnaj v ringu a killballu. Nejlepším killballistou se stal Ilič. Pěkným zvykem se také stalo, že každá družina vymyslela na svůj budíček novou básničku, takže o kulturní vložku bylo každý den postaráno.

V úterý odpoledne jsme pro táborníky připravili překvapení – přijela slečna Nikola s klisnou Linoskou a všichni se mohli projet. Protože byla březí, jízda byla trochu divočejší, ale o to lépe. No a pak už se přiblížil čas závěrečky. První vyrazili Apačové, kteří měli nejvíce získaných kmenů. Následovali je Utahové a Mohykáni. Ještě před jejich odchodem však dorazil Jauvajz, kterému se předchozí noc podařilo ukořistit naši vlajku. Když Vítek střídal hlídku, Jauvajz ji čapl. Na volaný poplach jsme okamžitě vyběhli a honili jej, posléze utvořili rojnici a pročesávali les a okolí ještě několik hodin, ale marně. Co je ale příjemnější – před dvoudeňákem se o přepad pokoušel Čáp, přičemž Píďa zavolala poplach dříve, než stačil pohledem zavadit o vlajku, takže musel ihned prchnout. Jen škoda, že jsme jej nechytili a tudíž ani do Jauvajzova příchodu nevěděli jistě, kdo to byl.

Závěrečka vedla mimo jiné přes Jarošův kopec, zříceninu hradu Ronov či kouskem Staré štreky. Na konci čekal indián, který družinu poslal s oštěpem do tábora, kde jej museli slavnostně zabodnout do země a předat tak poselství o sjednocení kmenů. To se ve čtvrtek podařilo všem družinám, první ale byli Apačové (Ilič, Píďa, Očihi, Vítek) a stali se tak vítězi celotáborové hry.

V pátek jsme kromě odpočinku hlavně připravovali závěrečný oheň a večer se za účasti dvou bouračkářů (Čápa a Žemle) konal fotbalový zápas Brzkov vs. Hrbov. Hrbovští bojovali udatně, ovšem v početní nevýhodě stačili pouze na prohru 2:1.

Závěrečný oheň přinesl vyhlášení vítězů, ukončení celotáborové hry a dražbu. U písniček jsme pak vydrželi dlouho do rána. No a v sobotu už se všichni po spuštění vlajky vydávali postupně domů.

Další fotky z tábora naleznete zde: