T á b o r   B o b ř í  s t o p y   2 0 0 8                               

T á b o r   B o b ř í  s t o p y   T a u r i s    12. - 26. 7. 2008

Na malé tiché loučce poblíž Kněžic na Vysočině bylo 12.července nebývale ru‘no. Na místo, kde nikdy předtím tábor nestál, se sjelo 11 táborníků z různých koutů republiky. 5 vedoucích spolu se stavěčkáři byli již na místě a během uplynulého týdne se postarali o stavbu Tauriské základny. Neopomeňme také vzácnou náv‘těvu v podobě Bobra, předsedy sdružení.

Kdo je to Vlasák?

Jako první dorazil na tábor Vojtaso s rodiči a sestrou. Na‘e počáteční obavy, že by třeba nemuseli táboři‘tě podle mapky najít, rychle opadly, když nám prozradil, že v‘ichni aktivně hrají geocashing a v práci s mapou nás strčí do kapsy v‘ech 10. Druhým příjemným překvapením byla dvoulitrová láhev kofoly, po které jsme lačně sáhli, vyprahlí osmi dny práce a chatrné stravy (viz o čtyři odstavce vý‘e výroky pro lidstvo). Snadno jsme se přesvědčili, že Vojtaso Vlasák není. Dal‘í táborníci dorazili záhy pod vedením nejvy‘‘ího Bobra ve Sdružení a tro‘ku niž‘ího bobra Vojty, který si jen tak mimochodem odskočil do Brna udělat domácí úkoly. Postupně jsme ale zjistili, že nikdo z desítky doraziv‘ích táborníků také není Vlasák. Kdo je tedy Vlasák? Jistě jsme věděli jen to, že zaplatil za tábor a že tady není. Hurá do kuchyně.Záhada Vlasáka pak již nebyla vyře‘ena do posledních dní (vyskytly se sice fámy, že by to mohl být Jauvajz, ale jak se dočtete níže, vyvrátili jsme je) - prosíme proto každého, kdo by o tom něco věděl - sdělte nám, kdo je Vlasák jinak budeme muset jeho peníze věnovat na dobročinné účely!

A večer oheň zahořel...

Kvůli dlouhotrvajícímu de‘ti jsme museli první večer strávit u malého ohýnku v týpí. Ráno pak odjeli stavěčkáři a rozběhla se rozdělovací hra, která prověřila ‘irokou ‘kálu schopností každého Taurisana a na jejímž základě byli trosečníci rozděleni do tří skupin. Slavnostní oheň měl tentokrát tvar přistávacího modulu kosmické lodi a hořel skoro stejně dobře jako by byl opravdu plný kerosenu. Joe Azbestem se stal jen málokdo. Zapálil jej sám předseda SPJF Bobr a pro sedm z nás to byl vůbec první slavnostní oheň na táboře s Bobří stopou. V‘ichni se dozvěděli, co a jak na táboře, co je to kruh tabu a k čemu máme vsakovačku a protože to některé bavilo, spát ‘li až za svítání, kdy dříví na oheň se tenčí.

Tak dlouho se chodí s ..... pro ..... až se ..... utrhne

Po provedení některých dokončovacích prací (kuchyňské týpí, přehrada na potoce,...) a slavnostním vytažení vlajky se rozběhl tábor normálním životem. Každé ráno služba jela na kole pro potraviny, někdy musela také do nedaleké sklárny s vozíkem pro sto litrů pitné vody. V luxusní přehradě na potoce se sice koupali jen Dýchací přístroj.otrlí, ale k mytí nádobí a jako zdroj užitkové vody posloužila hráz dokonale. Zpestření při‘lo odpoledne, kdy na podezřele dlouhou dobu zmizel z tábora Hyňas a když už jsme o něj začínali mít strach, vyrazil s rozkročenýma nohama a vražedným výrazem z lesa a hlasitě proklínal den, kdy se narodil Bant (ke svému ‘těstí v tuto chvíli již nepřítomný). Když se tro‘ku uklidnil, pochopili jsme, že zvý‘il výkon na‘í vysokoúčinné latríny (made by Bant) natolik, že praskla zavětrovávací vzpěra a nebohý uživatel zůstal zaklíněn v troskách konstrukce vismo nad obsahem níže položené jámy. Navíc se mu nedařilo vyprostit se vlastní silou.

Robert Pamuk.Stihneme to?

K večeru se teprve táborníci dozvěděli v‘echno! Dlouhodobka sice dospěla ke konci, záchrana trosečníků je již na spadnutí, ale (jak už to na táborech bývá) má to jeden háček. Planetu obestírá bosonové pole, které brání záchrannému modulu v přistání. Je tedy třeba postavit 36 malých vysílačů na přesně spočítaná místa v men‘í i vět‘í vzdálenosti od základny. Každý vysílač je jiný a je třeba ho vyrobit vlastníma rukama v základně a potom ho donést na místo. K tomu je potřeba mít dostatečnou zásobu kyslíku - za každý bod získaný ve hře je to 6 minut životodárného plynu. Každý vysílač pak znamená zisk jiného počtu bodů do závěrečného hodnocení. Jsme tedy v‘ichni na jedné lodi - snažíme se vysílače postavit společně - ale navzájem se snažíme zvítězit nad ostatními ziskem co nejvíce bodů. Tábor.A navíc je to v‘echno třeba stihnout do 25. července 20008, dvou hodin, ‘estnácti minut ráno. Strategii se meze nekladou!

Vandrák

Již od prvních dní (nebo spí‘e nocí) jsme očekávali útoky krvelačných bezcitných, masožravých, neohrožených, hrůzostra‘ných a vůbec nebezpečných tvorů. Individuem z nejobávaněj‘ích byl postrach z Adamova zvaný pro svoji naprostou bezbolestnost Jauvajz. Někteří z nás byli o jeho útoku na na‘i vlajku na extra vysokém stožáru natolik přesvědčeni, že se s Vojtou vsadili rovnou o deset rohlíků, že Jauvajz přijde hned druhou noc. Nepři‘el. A nepři‘el ani třetí noc, ba ani čtvrtou. Když už na‘e ostražitost začala přirozeně opadat, při‘la nečekaná událost, která dala páté táborové noci úplně jiný směr, než jaký měla původně mít. Začalo to nenápadně. Při hře motivované orientací na rudé pou‘ti Taurisu se přihnal Vojtaso ke kuchyni a divil se: „Hyňasi, co jsi dělal v poli u toho javoru?" Je‘tě víc jsme se ale divili my, kteří jsme celou dobu strávili s Hyňasem v táboře. Brzy nám do‘lo, která bije - vždyť Hyňase si pletli s Jauvajzem v‘ichni už na stavěčce. Když jsme se je‘tě dozvěděli, že má černý klobouk a deku, skočili jsme na kola, sebrali vysílačky - a hurá do terénu. Noc.Dal‘í zprávu přinesly ze sousedního stanovi‘tě holky. Hned jsme tam zamířili, ale ani po pročesání okolních lesů jsme Jauvajze živého nechytili. Samozřejmě mrtvého už vůbec ne. Navíc jsem solidně poničil Vojtovo kolo.

Neklidná noc

Stmívalo se a my jsme věděli, že tady někde je. Že nás možná poslouchá, nebo leží za přehradou či pod policí v kuchyni. Museli jsme rychle jednat. Kromě normálních hlídek jsme stanovili je‘tě druhý a třetí hlídací post a dobrovolníci si rozepsali až do rána nepravidelné hlídky tak, abychom nepřítele maximálně zmátli. V‘e se ale odehrálo o něco rychleji. Když byla první a třetí pozice obsazena, společně s Drobkem jsem zamířil na její stanovi‘tě - ke hrázi. Čistil jsem si nahlas zuby a povídal si ve tmě sám se sebou, zatím co Drobek potichu zmizela pod větvemi starého smrku. A v tom náhle! Poplach! Neměl jsem baterku a tak jsem se vrhl na druhý břeh a potmě běžel za nezřetelným stínem. Přes hromady větví a do kopce to ‘lo jen pomalu a tu již přibíhají Ohiči a Hyňas, Ohiči mně dává svoji baterku a začíná zběsilé pronásledování nahoru do kopce a do tmavého hustníku na hřebeni. Ticho, stát! V‘e zmlklo a my víme, že je jen několik metrů od nás. Vyvrácené pařezy, ostružiny a smrčky s větvemi až k zemi znemožňují pořádně prohledat terén. A to už dobíhají dal‘í a dal‘í honci z tábora a náhle je plno zmatku a hluku, Hynek stojí v louži krve a ucho má propíchnuté větví; než mu na to posvítíme a zformujeme rojnici, je Jauvajz dávno za obzorem.

Vzná‘edlo.Jauvajz už taky není Vlasák!

Zemřít v botách! říkali staří pistolníci a znamenalo to hrdinskou smrt. My jsme zemřít nehodlali, ale nejeden z nás v botách spal. Bylo nám jasné, že on se vrátí. Vrátil se, ale když jsme ho za svítání chytili, se rty zbělalými zimou a mokrého od nočního de‘tě, ta tam byla večerní hrdost. Neprali jsme se, každý věděl, co bude následovat. Ráno bylo olověně kalné, když holičovi pomocníci napustili do lavórů čistou vodu z přehrady a uvázali »zákazníkovi« okolo krku jehličkovou celtu. Holič si nabrousil nůžky a požádal o žiletku. „Budete si přát fotku?". Ano. Pak už kadeře padaly, jako kyž kusem masa pleskne o zem. Když vy‘lo slunce, spatřilo Jauvajze s dokonale oholenou hlavou.

35. tábor s Bobří stopou

Tak jako mnohokrát předtím a snad je‘tě i mnohokrát v budoucnosti poměřovaly družinky každý den své síly v jedné velké a několika malých hrách, body získávaly i za výkon služby, psaní kronik a někdy i za rozcvičky. Na mapě okolí základny s vyznačenými vysílači se zanedlouho objevily barevné ‘pendlíky, označující strategii skupinek, stejně jako už postavné stavby. Každá družina si vybrala podle svých ambic. Lakros.A postupně také začaly vyrážet na cesty za stavbami. Kromě příjemného překvapení na začátku cesty ve formě tyčinky Flint čekaly na trosečníky na cestách k vysílačům také události nemilé - po jedné, dvou a půl, čtyřech a ‘esti hodinách cesty museli splnit náhodně vylosovaný úkol, který byl někdy lehký, jindy ale poměrně obtížný. Tak museli dobrodruzi jednou donést litr čisté vody, jindy sestrojit anténu ve formě létajícího draka nebo zakopat celý vysílač do země. Vždy při průchodu územím, které bylo na mapě označeno červeně (zamořené neboli osídlené území) museli trosečníci postupovat s nasazenými dýchacími přístroji.

Polotáborák

Přesně v polovině tábora vzplál druhý táborový oheň. Oproti prvnímu byl men‘í a funkci ohnivců i zapalovačů převzali vedoucí. Drobné zneklidnění přiná‘el předev‘ím vedoucím prozatím nízký počet postavených vysílačů. Plavec.Následující dny ale ukázaly, že tempo staveb je‘tě výrazně vzroste a že nebyl žádný důvod k obavám. Díky výborným vztahům s místními jsme se rozhodli uspořádat den otevřených dveří a tak jsme v druhé polovině tábora vyráběli barevné plakáty, které zvaly děti i dospělé k náv‘těvě tábora v Indiánském dni. Následující den plakáty služba rozvěsila v Kněžicích a o podporu jsme požádali také v místním obchodě. Jednoho rána jsme se tro‘ku lekli, když měla Drobek již značné zpoždění s nákupem a tak jsme po rozcvičce nedočkavě vyhlíželi, kdy se ze zatáčky vyřítí její kolo a batoh plný čerstvého pečiva; když najednou místo Drobka přijel bagr a v radlici měl vdle kola také její batoh. Na‘těstí ne‘lo o nehodu ale ochotu vodařů, kteří na cestě ke studni Drobka svezli - pouze kolo a batoh nebylo kam dát. Drobek jim za to donesla drobnou svačinu.

Gumový indián.Indiánský den

Jestli se nemýlím, sázku na počet dětí, které přijdou na ná‘ Indiánský den, vyhrála Renča, zvaná Ovečka případně Ovce (pokud zlobí) a bylo to ‘est kluků a holek. Včetně tří maminek to bylo devět osob, které ochutnaly indiánské placky, pročetly si kroniky, zahrály lakros, killball, poslechly si bobřostopácké písničky, zkusili střelbu mýdlem a Voltova vodníka a vůbec si v‘emožně užívaly natolik, že se jim pak vůbec nechtělo domů. Třeba někdo z nich zamíří za rok s námi také na tábor, kdo ví? Nesmím zapomenout taky na nelítostný fotbalový zápas Plnotučné hořčice proti Kremžské, který vyhrála samozřejmě Plnotučná, protože jak v‘ichni víme, je prostě nejlep‘í.

Závěrečná chobotnice cesta

A jak už to tak bývá, na závěr to vět‘inou skončí nějakou tou cestou po okolí. I když jich letos bylo takříkajíc povícero, přece jenom ta poslední Táborové vozidlo.se něčím li‘ila. Každá družina dostala při svém odchodu ze základny obálku, na které stálo: Po dostavění posledního vysílače nebo po spotřebování ve‘kerého kyslíku otevřít! Uvnitř pak nalezli jednoznačný příkaz - co nejrychleji dosáhnout vrcholu kopce Mařenka, vzdáleného asi devět kilometrů, kde přistane záchranný modul lodi Anvalon. A tak se také stalo. První, už hodně za tmy, dosáhla kopce skupina Červený trpaslík, asi po hodině a půl následována Uranovými komolými jehlany a za dal‘í zhruba hodinu pak Modrým Neptunem. Vrchol kopce stínily bezmála stoleté stromy a přestože přes den pr‘elo, začal v noci vát teplý suchý vítr a obloha se vyjasnila. Když občas mezi mraky vykoukl měsíc, spatřil pod obeliskem na zalesněné hoře třináct postav sedících a ležících okolo ohně, který jen slabě ozařoval temný les. Killball.Vyprávění zážitků z cesty nebralo konce a pohodu noci přeru‘oval jen občas podivný zvuk z temnoty nebo výkřik upozorňující na v‘udypřítomné tauriské lidožravé chobotnice. Jenže čím víc hodin ukazovaly ručičky chronometrů na skafandrech, tím častěj‘í byly jejich nestvůrné výpady. Stále častěji zazářilo ve tmě modré světlo pulsní pistole a čím blíže byl okamžik přistání záchranného modulu, tím intenzivněj‘í útoky byly. Nakonec nezbylo než opustit vrchol, na který dorážely již stovky krvelačných tvorů. Ve tmě ale nebylo nic vidět.

Zběsilý úprk

Vedeni Rí‘ou a Hrabalem, vrhli jsme se do tmy a utíkali z kopce. Narazili jsme v‘ak na dal‘í rej chobotnic a bylo nutné se vrátit přes vrchol na druhou stranu. Střelba zaznívala ze v‘ech koutů, temnotu tu a tam prořízlo ostré modré světlo pulsní pistole. Když jsme znovu přebíhali okolo ohni‘tě, sebrali jsme pár věcí, spousta na‘eho vybavení v‘ak zůstala na pospas chobotnicím a my jsme se vrhli ze strmého srázu dolů. Pod nohama nám ujížděla hlína, padali jsme a sbírali jsme se opět, plni strachu a beznaděje. Ticho! Ostrý rozkaz zazněl do tmy. Nalepeni na vlhké zemi čekali jsme, zda nás chobotnice objeví nebo ne. Výstřel. Úprk. K zemi. Vyčerpávající běh do neznáma nebral konce. A znovu překonávat zběsile hou‘tiny a pak zase dlouhé minuty bez hnutí naslouchat neviditelnému větru v korunách stromů.Nástěnka. Je cesta volná? Nelidský výkřik nás vyděsil až k smrti, pryč, jen rychle pryč. Jsou tu v‘ichni? Ano. Potichu plížením vpřed. Na pokraji zhroucení jsme skoro po hodině útěku náhle spatřili jasné světlo!

Modul

Plameny vy‘lehly v několika barvách a ozvalo se hlasité syčení a kvílení. Uprostřed dýmu se cosi kovově zalesklo. Pak zazněla střelba a chobotnice se v houfech zhroutily k zemi. A teď už to vidí v‘ichni - eliptický otvor v kovové stěně přistávacího modulu. A z něj vyskakuje kapitán Denich. Jen rychle dovnitř, honem dovnitř! Jsme zachráněni. V útulném prostředí přistávacího modulu jsme nalezli dostatek suchého oblečení, přikrývek, jídla a pití. A teď teprve začaly příběhy o cestách za záchranou!

Kosmická loď Anvalon vás zdraví

Po kapitánově přivítání a výživném spánku následovala druhého dne cesta do tábora. Nyní bylo možné si za světla prohlédnout v‘e, co nám včera skryla noc. V‘ichni táborníci zamířili společně pě‘ky na základnu, jen Vojtaso a Svi‘ť 2 vážili s vy‘etřovací komisí vedoucích cestu na kopec Příprava na vetřelce.Hlini‘tě (nikoliv Hnili‘tě, jak jej překřtila Terka), kde bylo nutné prozkoumat správnost umístění vysílačů Modrého Neptunu a Červeného trpaslíka, kteréžto obě skupinky tvrdily, že na kopci byly, ale navzájem nikdo neviděl vysílač protivníka. Nakonec spor vyhrál Modrý Neptun, který opravdu umístil správně vysílač. Dokonce i vedení bylo v tu chvíli netrpělivé, kdo obsadí první a kdo druhé místo.

Závěrečný oheň

V táboře už stačilo jen dodělat oheň (dřevo bylo částečně schováno je‘tě z Vojtova zběsilého kácení) a večer pak vzplály poslední plameny 35. tábora s Bobří stopou. Čekalo nás vyhlá‘ení výsledků celotáborové hry, hry na strážné anděly (díky drobné chybě organizátorů bohužel Vojta Vetřelci.neměl strážného anděla a jeho komplikované výpočty a snaha vypátrat svého ochránce byly tedy zbytečné), rozdávala se krásná camrátka od Jauvajze a tradiční od pana Camra - vítězové dokonce obdrželi velké malované placky se startující raketou - a nesmíme zapomenout taky na každoroční anketu (její výsledky budou časem k vidění na http://taborbs.wz.cz) a hlavně dražbu, ve které někteří získali pěkné ceny, jiní pár sladkostí a Svi‘ť 1 jako vždycky hromadu největ‘ích blbostí (kromě netopýra na gumě to letos byly taky rybičky na klíček a podobně). Někteří jsme u ohně vydrželi až do rána a když se první sluneční paprsky dotkly vrcholků smrků nad loukou, zaznělo z úst nastoupených táborníků okolím: Bobří stopou směle jdem, chceme být v‘em příkladem. Kamarádi se roze‘li, tábor skončil.

Bouřka.A tak dál...

Do Brna se vraceli jen čtyři táborníci a protože autobus jel jen v sedm ráno a v sedm večer, vybrali jsme si ten ranní. S Mý‘ou, Ohičim, Terkou a Svi‘těm 1 jsem zamířil do vesnice a pole už zalévala zlatá sluneční záře. Cestu nám zkrátila debata Svi‘tě 1 s Ohičim, jestli je lep‘í normální ‘kola nebo ‘kola pro dyslektiky a za chvíli už jsme si dávali kofolu na autobusové zastávce. V Třebíči na nádraží jsme je‘tě střetli Kawi, která právě mířila z tábora na Pikárci k nám na bouračku a pak už jsme v‘ichni usnuli, ukolébáni duněním pražců. Podiv Mý‘ina tatínka nad vizáží jeho dcery byl na místě - nejenom proto, že poslední dny vůbec netekla voda v potoce, byla Mý‘a poněkud necivilizovaná - to ale po patnácti dnech na cizí planetě není nic zvlá‘tního. Úplnou tečkou pak byla náv‘těva klubovny SPJF na Kopečné v Brně.

S t a v ě č k a   t á b o r a    - Z p r á v a   o   t ř e t í    p l a n e t ě -    5. - 12. 7. 2008

První fáze na‘eho pobytu na planetě znamenala výstavbu základny, ze které mohly být podnikány dal‘í výpravy po povrchu. Úkolu se dobrovolně a s nasazením života a v‘eho ostatního (kromě rýče, jehož nasazení nám opakovaně činilo problémy) ujala desítka hrdinů jejichž jména buďte navždy zapsána do dějin V‘ehomíra - Bant, Čáp, Huhu, Hynek, Jauvajz, Jerry, Kawi, Renča, Stopař a Vojta.

Po důkladném výběru místa, jež splňovalo ve‘keré parametry mimozemské základny, pod vedením palubního důstojníka Stopaře, který provedl snímkování je‘tě při proletu nd planetou, začala první fáze stavby. Speciálním vzná‘edlem značky Favorit jsme na místo dopravili potřebné vybavení a protože některé okolnosti zdržely dovoz základního materiálu - sedmimetrových tyčí - soustředila se práce zejména do dvou oblastí. První bylo zřízení vysoce účinných latrín (high performance), o jejichž selhání bude dále řeč, druhým pak kácení užitečných sou‘ek, jehož se ujal s vervou přímo nadpozemskou lodní důstojník Vojta. Nezbývá než citovat slova jednoho z jeho zdrcených pomocníků po návratu z mise: Týpí.Je to ‘ílenec, vběhl do lesa a kácel sám pilou jeden strom za druhým a my jsme ho ani nestíhali následovat. Nedalo se to zastavit, mohli jsme jen osekávat poražené stromy a postupovat hlouběji do džungle za hrozivým strojem na kácení. Nakonec jsme vět‘inu stromů museli nechat v lese protože jsm postoupili tak hluboko, že už jsme nedokázali najít cestu ke v‘em pokáceným sou‘kám a byli jsme rádi, že jsme vůbec nalezli cestu ven.

Vět‘í než obvykle

Třetího dne přece jenom dorazily ze zemědělského družstva týpákovky a protože latríny už byly hotové a kácet s Vojtou nikdo nechtěl, soustředili jsme se na stavbu ústředního středobodu tábora - kuchyně, před kterou bylo možno letos díky zvý‘enému pultu výborně zevlovat (opět citace klasika: Hastrmane octomile, dej nám kůži na buben. Navrhuji zevlovati skoro celý den!) a celkově lze říct, že se nám, patrně vlivem snížené gravitace, nějak nafoukla, takže mimo skladování potravin a vaření umožňovala také tančení, přespání v‘ech táborníků nebo zaparkování osobního automobilu. Usazením pirátské truhlice na na‘e bílé zlato skončila (ale až za několik dní) stavba, ale my se musíme vrátit k týpí, která jsme jako každý rok rozvinuli doslova na zelené louce.

Nebýt Hyňase, byl by na tom Hyňas líp

Na‘í výhodou oproti minulým létům byla přítomnost Hyňase - dá se říct, že nebýt jeho, stavěli bychom týpí asi třikrát déle. Přestože se známe už deset let, překvapil nás zase novými fintičkami pro stavbu a vypnutí plachty a ‘lo nám to pěkně od ruky až do chvíle, kdy jsme narazili na nový sedmimetrák, ve kterém měli bydlet na táboře kluci. Víc času než samotná stavba nám totiž zabralo přemítání, zda ‘patně vypnutou plachtu shodit a začít se stavbou od začátku nebo ne. Když jsme se nakonec rozhodli, že týpí shodíme a začneme nanovo, přiznal se nám Hyňas, že už aspoň čtyři roky se mu tohle nestalo a leto‘ní bourání ho tak otrávilo, že už s ním až do večeře nebyla moc řeč.

Pojďte pane, budeme si hrát!

A do‘lo i na hry. Nebylo jich sice extra moc, vlastně jich vůbec nebylo moc a dokonce by se dalo říct, že byly jenom tři. První byla noční a protože planetu přepadli mimozem‘ťané s nevídanou silou, nezbývalo nám, než se rozhodnout, jaká tři sdělení chceme před svým zánikem sdělit lidstvu. Tak snad budou pro lidstvo třeba zrovna ty následující přínosem, posuďte sami:

* Snažte se prožívat každý okamžik, vstávejte s pocitem, že právě tento den je vás poslední.

* Stará rýže není dobrá.

* Peníze nejsou v‘echno!

* Fuj sádlo, jam forever.

* Sádlo!

* Buďte přátel‘tí, respektujte lidi kolem sebe.

* HC Kometa forever!

Podivné zvuky z lesa a tvorové se skleněnýma očima a gumovýma tvářema nikoho nevyděsili a tak jsme zemřeli až za svítání. Druhá hra byla o poznání filozofičtěj‘í. Na každého, kdo se za své já nesytděl, prozradila něco o jeho hodnotách. A tak jsme se dozvěděli, že si občas lidi pletou Čápa a Hynka a taky Kawi se Stopařem, ale Jerryho si nesplete nikdy nikdo. Do třetice jsme se cvičili v práci s robotickou rukou na počest raketoplánů Atlantis, Columbia, Discovery, Endeavour a Challenger - dvěma robotickýma rukama jsme si z e‘usů navzájem kradli Bleskosvod.drahocennou surovinu a když to bylo nejnapínavěj‘í, Hyňas zjistil, že jedna ruka funguje hůř než druhá a tím pádem de facto prohlásil celou hru za neplatnou.

Strážov vs. Zlatomlejn

Poslední velká událost na stavěčce bylo koupání na Taurisu v podivné kapalině, která vzdáleně připomínala vodu. Každý si mohl vybrat ze zelené hmoty v nádrži pojmenované Zlatomlejn a hmoty hnědé ve Strážově. Boje o to, kam se půjdeme koupat, byly na denním pořádku, zvlá‘tě když cest k oběma rybníkům bylo hned několik. Schizma se pak táhlo až do posledních dní bouračky.



Bouračka tábora 26.-29.7.2008

K bouračce tábora lze napsat už jen tolik, že opět do‘lo na dojídání zbylých zásob z tábora, tudíž odpadla náv‘těva obchodu a budíček byl zru‘en. Na řadu při‘lo i koupání, neboť (jak se stává tradicí) počasí se zlep‘uje až po táboře. Při posledním koupání byla objevena mělká plážička u Strážova a ti, kdo nezradili Zlatomlejn, si mohli opět užívat jeho teplých vod. Na bouračku přijela Béďa, Ondra z Adamova a také Ďábel, leč hudební produkce se nekonala. Jelikož se nebourala kuchyň, bylo poměrně v‘e rychle zbouráno a následoval odjezd do svíčkového ráje zvaného Protivanov. Tradičně byla skupina Favorit a vozík pomalej‘í, ikdyž tentokrát bylo zpoždění zaviněné spí‘e zdržením v JZD Kněžice než poruchou vozidla. Hospoda v Protivanově pak vydala ve‘keré zásoby svíčkové, aby si hladové krky mohly dát dvojí či trojí porci. Přesun plných břich do Vojtovy chaloupky nebyl problém aby se po oddechu mohly stěhovat táborové věci na půdu. V‘ichni se pěkně umyli, klobásu pojedli zasedli ke stolu. První skupina za zvuku gramofonu a později kytar rozjela hudební produkci nebývalého rozsahu a druhá skupina se věnovala debatě o nové dlouhodobé hře. Následující den ráno se nevstávalo nijak brzy a mytí táborového nádobí se přesunulo do hodin poledních. Poté jsme se rozdělili na skupiny favorit-kolo-bus a rozjeli se do svých domovů. Po uložení věcí do klubovny, náv‘těvy Hynka a dopravy Jerryho na Lesnou se favorit dostal až do Adamova, kde u Stopařova domu nasedl Berny a odjel s Čápem na Zahradní 2, kde se zastavil motor vozu a tak i kola táboru respektive bouračky.